Jak jsem vyhrál válku s uprchlíky

Upozorňují, že celý příběh není podle skutečných událostí a veškerá podobnost hrdinů, okolnosti a události jsou čistě náhodné, jakýkoli protest, anebo důkaz pravosti příběhu a podobnost s mou osobou bude hnát až k Mongolskému mezinárodnímu tribunálu a pachatel bude prodán na arabském trhu.

Jak začít? Od konce nebo od začátku? Začnu tím, kdo jsem, prohlašuji, že jsem se nenarodil 10 květence léta páně 1915 a že jsem nikdy neviděl a neznám ani porodnici Trhové Sviny ani tu mrchu porodní sestru co mě při porodu zaměnila za plyšového medvídka. Ani není pravda, že mě vychovávali opice Brněnské ZOO, kam mě přivedla odchytová jednotka majora Pecháčka přímo z porodnice. Nicméně odmalička jsem měl již vrozenou lásku ke zvířatům. Odmalička mám také hluboké znalosti o multikultu.. šmarja, jak se píše, no prostě s mixovacím pultem různých individuí a různých odnoží lidské i nelidské psychiky a chování. To vše mě přivedlo až sem. Tedy před sámošku.

    Frčím si to na svém závodním kole Ukrajina do sámošky pro chleba, než zavřou, přímo nadzvukovou rychlostí a přitom luštím křížovku. Nejsem hazardér, znám tu cestu zpaměti, nikdo tudy ani nechodí a vím, že za mých 100 let jsem zde potkal jen 3 osoby -  Nějakou Boženu Němcovou, která tu prý sbírala lysohlávky aby měla inspiraci pro své pohádky, druhou osobou byla osoba neznámého pohlaví, věku a národnosti, která přistála na silnici v neznámém neidentifikovatelném objektu tvaru pekáče, a tou třetí osobou byl místní medvěd, převlečený za faráře Frantu, kterého zde každý podezřívá, že obcuje se zvířaty a sám žije jako zvíře. Proto jsem jel bez obav.

    Těsně před zatáčkou kolem značky „Pozor buvoli“  se mi ale zatmělo před očima. Přelítl jsem přes řídítka a dopadl na tvrdou dálnici v naší vesnici. Když jsem se probral z komatózní letargie, nenašel jsem nikoho kolem, kdo to způsobil, žádnou překážku. Až při bližším ohlodání okolí jsem zjistil, že na stromě je nějaký bubák. To jsem zrovna hlodal borovici poblíž a nasával její pryskyřici, která mě měla vyléčit z kómatu a úrazu. Ve chvíli, kdy jsem spatřil bubáka, to šlo ráz na ráz a Murphyho zákony byly proti tomu malé jak Cikánský zákoník práce.

    Bubák seskočil ze stromu, ukradl mi kabelku a utíkal neznámo kam. V kabelce jsem měl sice jen 3 věci, jako každá žena- kartáč na chlupy, „vepřový sprej a bordel. Ale v tom bordelu byly i moje cennosti, tedy Americká občanka, italské špagety a nějaké kule ze Sarajeva, které mi tam na tržišti v 25 - tém, prodal nějaký arab s ručníkem na palici. Nasedl jsem proto rychle na kolo a jal se stíhat bubáka, Mastil jsem to po naší dálnici a skoro mě předjel traktor. Vzápětí se ale z lesa objevila postava bubáka a za ní medvěd – alias Franta. Bubák byl tak vyděšen, že nasadil maratonský sprint a v cuku letu předběhl traktor. To mě silně naštvalo a šlápl jsem do pedálů.

  Asi po 10 kilometrech lesní cestou, cihelnou, uranovým dolem a ruskýma kasárnama, jsem já i bubák  prosvištěl kolem potácejících se lesních dělníků, co tam zrovna tancovali nějakého kozáčka. Bubák na to zíral jak salám z ledničky a zastavil se a začal tancovat s nimi. Já jsem ale smykem zabrzdil svůj cyklotank a už jsem chtěl skočit na bubáka, že ho uškrtím a utrhnu mu obě uši. Jenže osud to vše změnil.

    Už jsem byl ve skoku na bubáka, když se mi do cesty připletla nějaká ruská babička a oba jsme se svalili k zemi. Babička byla velmi nadšená, že se po tolika letech na ní někdo konečně svalil a začala být velmi přítulná a to se mi nelíbilo. Ale najednou mi vrazila do ruky flašku vodky. Určitě mě chtěla opít místo předehry, to jsem věděl na sto procent. Ale jsem abstinent a sotva jsem si čuchnul, hned jsem padl do kolen a svět se zatočil. A spatřil jsem tančícího bubáka. Dotancoval až ke mně a posilněn ruskou vodkou byl také nějak velmi přítulný a dal se do hovoru.  Nejdříve neznámou řečí, připomínající štěbetání žiraf, ale když jsem nerozuměl, začal lámanou angličtinou, že je atomový inženýr ze Sýrie a je zde na exkurzi. Velmi mě to překvapilo, ale po čichnutí k vodce byl můj svět omámen a tak jsem jen tupě civěl a zezadu se na mě sápala ruská babička. A v této situaci, mě onen bubák, který vlastně už nebyl bubák, zachránil.  Ruská babička se ho tak lekla, že se začala klepat a mumlat něco o bábuškovi Visarijonoviči, pak vzala své dřevěné nohy na ramena a utekla se zběsilým kvičením.

   Od té chvíle byl bubák můj kámoš.

Syrský atomový inženýr

Sebral nedopitou láhev vodky, sedl si vedle a hned se vyptával, jak se dostane do Německa. Prý se jmenuje Mutumba Brekeke a je na cestě moc dlouho, má hlad a chce si odpočinout, Vodka mu evidentně přišla vhod, když se tak rozpovídal. Naštěstí jsem uměl dobře anglicky a on jen lámaně, ale lepší lámaná angličtina než polámaný knedlík, že?

    Navrhl jsem mu, že, co se jídla týče, mám namířeno do sámošky a tam jídlo mají, ale začal protestovat, že si jídlo u nich ve vesnici zásadně loví sami. Nepomohlo ani vysvětlování, že tady máme farmy, jatka, konzervárny atd., atd.. Dohodli jsme se tedy, že pojedeme spolu do sámošky a tam si něco sám uloví. Ruský dělníci, už byli v limbu a chrupkali na jehličí.

      Cesta do sámošky ubíhala už velmi klidně, Mutumbu mi zpíval své národní písně a chlubil se, že zná i abecedu a na vysoké škole byl prý nejlepší v tanci a běhu před krokodýly. Bylo to velmi strhující a nevím proč, začal jsem si s ním notovat.  Před námi se objevila naše malá milovaná sámoška a u mě se projevoval už Pavlovův reflex a začal jsem slintat. Těsně před sámoškou se ale na náš vyřítila stará babička a začala Mutumba mlátit kabelkou po hlavě. Mlela při tom, že ještě nechce umřít a jestli si pro ní přišli čerti, že ona se tak lehce nevzdá. Evidentně babička v životě neviděla bubáka, pardon černocha. Proto jsem babku rychle uklidnil dobře mířenou ranou do spodní čelisti a uložil ji ke spánku na lavičku před sámošku. Mutumbu už zavětřil jídlo a byl dávno v obchodě a když jsem tam vešel i já, byl zakousnutý do uzené kýty, a prodavač ho mlátil koštětem. Mám velmi rychlé reflexy, v 36 roce jsem vyhrál závod v chytání much, a tak jsem svého zachránce nyní zachránil já. Ale nebylo to tak lehké, protože byl zakouslý tak urputně, že nereagoval na žádné podněty. Nezabrala angličtina, lochtání, bejsbolka, elektrický kabel, dokonce ani fotka Evy a Vaška. Musel jsem tedy uříznout kýtu od provazu, kde byla uvázaná a Mutumbu se svalil na zem i s kýtou v tlamě.

   To bylo mé první setkání s Mutumbem, I s kýtou v hubě začal prchat a utekl někam do lesa a už jsme ho zde nespatřili. Bylo to zároveň i mé první setkání s uprchlíkem u nás.

   Celá tato událost vyvolala v naší vesnici obrovskou vlnu odporu a strachu. Na místo dojela ihned naše policie v Trabantu a ohlodávala místo činu, hlavně ohlodávali sámošku a byli tam dost dlouho. Pak místní náčelník Děravá hlava, alias Jiří Dinspivo zamával pendrekem a začal mě vyslýchat.

    V naší vesnici jsem byl vážený občan a měli respekt k mému věku. Je mi 100 let a to není žádná pr… legrace. Ale fungoval jsem u nás jako tlumočník v místním JZD, dělal jsem i tlumočníka japonským turistům, kteří sem jezdí na rekreaci v místním uranovém dole a hlavně mám zkušenosti, znalosti a jsem prý světaznalý.

    Babička, kterou jsem předtím složil rukou Old Shaterhanda, se mezitím probrala a připletla se k našemu výslechu. Začala lamentovat, že si pro ní přišel čert a tak ho chtěla umlátit, ale víc si prý nepamatuje. Při popisu a identifikaci čerta se babka tak rozvášnila, že se začali scházet všichni občané. Někdo začal strachy křičet, že se blíží konec světa a z pekla vylejzají bubáci, někdo další strachy mumlal, že vesnice byla napadena a musíme se schovat do atomového krytu. Pitomci, hned bylo jasné, že nikdy čerta neviděli. Viděli sice bubáky ve stodole, protože ti tam pravidelně chodili na uzené a na víno a znali jejich jména Dežo a Izidor, ale čerta neviděli nikdy. Prostě tupí vidláci a já mezi nimi žil.

  Nicméně večer se celá vesnice shodla na tom, že se něco děje, něco nekalého a je třeba ochránit vesnici. Náčelník policie Dienstpivo navrhoval, že se všichni zamkneme do stodoly, ale všichni začali protestovat, protože rychle poznali, že má náčelník nekalé úmysly, kalné oči a erotickou jiskru v jednom oku a ještě skleněném. Pak dostal slovo náš prezident místního kina. To byl moudrý člověk, vyprávěl nám, co vše viděl ve filmech o mužích tmavé pleti, co chodí oblékaní, mluví a chovají se jako lidé. Evidentně jediný člověk, který kdy viděl černocha. Tento moudrý člověk donesl do hospody svou televizi. Zapnul tam nějaký kanál a začalo to hrozně smrdět, asi proto, že naladil Čt1. Tam nějaká paní v neidentifikovatelném oblečení a neidentifikovatelném účesu začala mluvit o vysokoškolsky vzdělaných uprchlících z Afriky, kteří touží po přátelské spolupráci a dovolené v ČR. Ano všichni jsme byli šokovaní a tragédie teprve započala, protože ona dáma začala nabádat, abychom si domů vzali tak 3 – kousky inženýrů a doktorů z Afriky.

   Všimněte si prosím, že já jsem celou dobu mlčel a nevyjadřoval se k dění, jednak mi bylo 100 let a tak mám právo si hrát na hluchého a slepého, když se mi to hodí. A pak, mezi těma tupcema, nemělo cenu nic vysvětlovat. Všichni sledovali nekonečné zástupy černošských gynekologů a proktologů a jak je v Německu nadšeně vítají. V tom se ozval starosta Pepa Dřevo a rázně bouchl do stolu:

„ Můj děda tady žil, můj praděda, taky, jeho děda a jeho děda a jeho děda a nikdo mi nebude říkat s kým se mám dělit o plyšáka a o holení a mojí ovečku!!!! Toto je invaze a musíme bránit svůj domov!!!!...“

 Vtom mu ale skočil do řeči náš kinoprezident a prý abych promluvil, jsu prý zkušený, žil jsem v Americe a jsem dlouholetým poradcem severokorejské rozvědky kuželkářů.

  Co jsem měl říct.  Začal jsem tedy stručně, že v Americe jsem potkal různé lidi, černochy a indiány, ale kinoprezident mě přerušil a hned křičel, že indiány viděl ve filmu a tam je bílí osadníci vyhubili a stříleli po nich a že dopadneme stejně. Ani jsem nestačil dokončit myšlenku a starosta znovu bouchnul do stolu a prohlásil, že se budeme bránit do posledního muže a slepice, ale vesnici nedáme!!! Nemluvil o ženách, asi proto, že od něj žena utekla a žije sám doma s ovcí.

     Po 10 tém pivě se všichni shodli, že musíme vyslat nějakého zvěda, aby zjistil situaci, jak jsou daleko, kolik je nepřátel, jak jsou vyzbrojení, jakou mají techniku a kdo jim velí. A volba padla na mě, že jsem zkušený, ovládám několik řečí a vím, jak vypadají indiáni i černoši. Bránil jsem se tomu, opravdu, bránil jsem se všemi prostředky, házel jsem po nich židle, hrnce, ale bylo jich na mě moc. Svázali mě a nalili mě místní borovičkou a lili do mě pivo tak dlouho, až jsem souhlasil úplně se vším.

   Bez mého souhlasu, ne vlastní vinou a bez zlého úmyslu, mě lidé z naší vesnice pasovali na průzkumníka a agenta a mým cílem byla zachránit naší milovanou, malovanou vesničku.

       Agent s teplou vod(k)ou

 Druhého dne, když se zhulení vesničané probrali z komatu a když opadla mlha tak hustá, že by se dala sekat, místní policejní rozvědka 2 lidi dokončila ohlodávání místa činu, kde Mutumbu Brekeke spáchal několik trestných činů. Ohlodávali opravdu důkladně. Zbyly po nich zbytky od jitrnic, kousky klobás, drobky od chleba a ohlodané láhve od piva a slivovice.

    Ihned se přiřítil policejní náčelní Dienstpivo a začal si leštit pendrek krémem na boty, aby měl tu správnou černou barvu a rozkřikl se na zhulené policejní komando, aby ta banda líná vstala, jinak je zavře, až zčernaj. Dienstpivo nebyl zas takovej kruťas, jak by se mohlo zdát, byl to velký ochránce všech utlačovaných, byla to místní legenda, protože bránil práva a svobodu všech a za jakýchkoli okolností a jakýchkoli podmínek a jakýmikoliv prostředky. Tento svatý ochránce dokonce odmítal pouštět traktor na pole, aby jeho váha neutlačovala plevel na poli, zásadně nesnášel fotbal, protože hráči tlačili brankáře do branky a dokonce když viděl tlačenku, tak zvracel a projevoval panické křeče a záškuby. Nikdy doma také neměl tiskárnu, protože jako ochránce utlačovaného nesnášel pomyšlení na tisk tiskárny na utiskovaný papír a proto všechno psal v ruce. Psal ale tak nečitelně, že to po něm nedokázal vyluštit ani japonských kryptologický ústav. Jediný člověk, kdo ho uměl vyluštit, jsem byl já. Však jsem také měl výcvik u mongolské tajné rozvědky kuželkářů. Ve stodole Dinetspiva se také pravidelně scházeli tajně bubáci na špek a slivovicu.

   Dinstpivo seřval své kolegy a jeho řev probudil i zbytek zhulených vesničanů a ti se začali srocovat před sámoškou. Jakmile se tahle zhulená banda sešikovala, hned na mě vrhali zvláštní šklebivý úsměv a mě z toho přeběhl mráz po zádech. Byl jsem od včerejška ještě svázaný a čekal jsem na jejich ortel.

   Bylo mi jasné, že se tahle banda vidláků nebude zdráhat mě vyslat na průzkum indiánů, kteří se houfně hnali přes naše hranice. Co mi ale nebylo jasné, byl způsob a prostředky, jak mě k tomu chtějí donutit.

    Náčelník Dienstpivo a starosta Dřevo svolali všechny k záchodové latríně a tam se radili, střídavě se boxovali o vstup do latríny a toaletní papír a asi po 20 minutách mi oznámili, že mě zvolili Náčelníkem místního ministerstva obrany a zadali mi misi k hranicím, kde se mám spojit jako velvyslanec s jednotkou NATO a společně máme jít na to. Na co, to mi ale neřekli, jen úchylák starosta měl v očích zase tu škodolibou jiskru. Dinstpivo ke mně přistoupil, rozvázal mi pouta na nohách, odemkl pouta na rukou, odvázal mě od traktoru a chtěl, abych poklekl.

    „Tímto tě pasují na ministra obrany….“ A práskl mě pendrekem po rameni tak, že mi málem upadla ruka.

  Pak se přiřítila babka, kterou jsem složil před sámoškou a která napadla Mutumba a nesla mi v šátku nějaké zelené buchty na cestu. „ Matko, ty buchty pamatujou ještě třicetiletou válku ne?!!!!“… začal jsem strachy ječet. Ale vlídně odpověděla, že jsou čerstvé, jen došla jahodová marmeláda, tak místo ní udělala konopný džem a kdyby mi bylo hodně těžko, abych si vzal buchtu. Znělo to jak z pohádky a znělo to zajímavě.

    Dienstpivo mi na cestu daroval svůj pendrek, jako obranu a krém na boty abych se mohl maskovat a zapadl mezi indiány. Od zhulených vidláků jsem obdržel ještě 2 flašky vodky, nejnovější mobil Samsung Galaxy S 10-CIA a tablet, který babka ukradla nějakým přažákům houbařům a pár dalších cetek. Byli na mě hodní najednou a já nevěděl, zda proto, že jsou rádi, že se mě zbaví, ale mleli dokola, že musím zachránit naší malovanou vesnici a snad i celý svět. Dokonce mi nabídli, že mě místní traktorista odveze, až kam to půjde. Pak se opět shlukli a šli zase chlastat borovičku do kina.

     A opravdu, místní traktorista vylezl z kompostu a sedal si do traktoru. Nedalo se nic dělat, neměl jsem na výběr.

     Cesta v traktoru byla opravdu báječná. Díval jsem se smutně na mou malovanou vesničku s pocitem, že už jí nikdy neuvidím a tekly mi slzy a brečel jsem, že možná už nikdy neuvidím ty nevzdělaný hovada z vesnice. Hned za vesnicí traktorista zjistil, že mu došel benzín a traktor chcípl, a tak mě vykopl z traktoru a já zůstal sám, opuštěný na silnici za vesnicí.

      Najednou jsem si opravdu oddechl. Byl jsem volný a pocítil jsem obrovskou úlevu a byl jsem rozhodnut zběhnout a usadit se v jiné vesnici, kde budou vzdělanější lidé a začít úplně znova, nikým nepoznán, nepoznamenán a nezneuctěn a nepasován. Chtěl jsem se radostí nad tou svobodou rozběhnout jako laň, ale po pár metrech mě srazil místní cyklista. Chudák, poslali ho, aby mě zkontrolovat abych náhodou nedezertoval, a s děsivým a výhružným pohledem mi sdělil, že kdybych se náhodou rozhodl dezertovat, tak že si vzali mého kocoura jako rukojmí a kdybych se nevrátil, tak ho darují úchylnému starostovi na jeho sexuální hrátky. Ale nakonec mi mile strčil do batůžku teplou vodku.

   Byl jsem v koncích, protože mis sebrali poslední šanci na svobodu, a zároveň jsem byl na začátku velkého dobrodružství.

 Najednou jsem byl sám a v duši klid a před sebou úkol spasit vesnici a celý svět.

       100 letá rozvědka

     Stál jsem za vesnicí na silnici E55 a právě se začalo mé dobrodružství. Na cestu mi oblékli mé drahé montérky, polepené nálepkami z USA, které jsem si šetřil na svůj pohřeb. Někdo z přiblblých vesničanů mi do vlasů zapíchl sokolí pero, aby zapadl mezi indiány a za pásek mi dal tomahavk.

      V hlavě se mi rýsoval plán, jak co nejrychleji a bez úhony splnit svou misi a plakal jsem při myšlence, že by můj milovaný prohnaný kocour skončil u úchylného starosty Dřeva. Musel jsem opravdu splnit misi. Někde uvnitř se ale mé špatné já smálo, protože můj kocour byl prohnanější než kdokoli před ním a po něm a to mé druhé špatné já už předem litovalo osud starosty a lidí, kteří ho věznili. Vydal jsem se statečně na misi.

    Asi po 450 kilometrech na silnici E55, kde mě pravidelně vítaly cizí ženy s flaškou a nabízeli sexuální občerstvení, mě srazila do příkopu nějaká černá limuzína. Vylezli 4 osoby v černém, v černých brýlích a vtáhli mě do limuzíny. Ti muži vypadali jako kámoši našeho náčelníka Dienstpiva, ten taky chodil jen v černém, žral černý pepř, kapra na černo a nesnášel mléko. Muži mě ale vyvedli z omylu, prohlásili, že jsou tajná bezpečnostní služba a že já se nedovoleně pohybuji na území cizího státu. V tu chvíli jsem v autě ve zpětném zrcátku uviděl sám svůj ksicht a zjistil jsem, že mě ty dementní vesničani v noci nabarvili krémem na boty. To vysvětlovalo vše.

    Limuzína mě dovezla do nějakého lágru. Muži v černém mě vytáhli z limuzíny, prošacovali mi batoh, zabavili tomahavk a chtěli si nechat i zelené buchty, ale proti tomu jsem protestoval, že to je můj dar pro náčelníka NATO a že jsem nový ministr obrany. Buchty mi nakonec nechali a nějak dementně se smáli. A vyhodili mě před lágr s ostnatým drátem.

   Zjistil jsem, že jsem na hranici našeho státu, na jakém úseku hranice, to jsem ještě nevěděl, protože přede mnou byl ostnatý drát a mířil na mě tank a 3 těžké kulomety. Neměl jsem opravdu tušení, kde jsem, jen že to vypadalo jako na hranici s nějakým lágrem. Najednou se ozvalo :

„ PASSPORT !!!!!! „

   Usoudil jsem, že to byla buď angličtina, nebo svahilština, tak jsem zamumlal svahilsky, že jsem nový ministr obrany, ale nerozuměli ani slovo. Abych je neprovokoval, uvázal jsem na pendrek svůj bílý ručník a mával s ním na znamení, že jdu v míru. V tu chvíli ale vystřelil tank a kolem ucha mi prolétla střela a já ohluchnul. Tím skončilo vyjednávání.

    Žil jsem roky v Americe a mám zkušenosti s různými lidmi, s americkými černochy, s americkými Američany, s Afroameričany, s Mexikánskými Američany, s kubánskými kozáky a kozatými Kubánkami, mexickou chřipkou a mnoha jinými rasami a druhy. Ale toto jsem ještě nezažil. A mé vyjednávací umění najednou selhalo. Oni mě prostě a sprostě vykopli za hranici, že na území nesmím.

     A já se octil mimo území ČR, vykopnut, vyhoštěn, zesměšněn a bez nároku na důchod a bez nároku volit naše úchylné a zkorumpované politiky. Byla to tragédie. Ale nezoufal jsem, vždy se dalo nějak a něco vymyslet a byl jsem Mistrem improvizace. Zamířil jsem tedy pryč od plotu a kličkoval před salvou kulometů a střelbou z tanku.

  2 kilometry za plotem byla zatáčka a tam jsem se mohl zastavit a konečně si oddechnout.