Toulky s kytarou 17.11 2023 verze duchovní

Lidé, co čtou mé Toulky s kytarou už vědí, že se snažím brát spoustu věcí s nadsázkou a humorem, protože humor je jedna z cest, co lidi spojuje a je fakt, že zažívám spoustu komediálních, veselých a humorných příběhů přímo ze života.

Ale jsou věci, které s nadsázkou brát moc nelze a to je zrovna tento případ, kdy odešla mladá holka dobrovolně ze života a příčiny rozeberu na konci. V mé první verzi těchto toulek jsem psal humorně jak jsem byl pozván na premiéru představení věnované právě této dívce. První humorná verze je odrazem těch skutečností, které jsou tak absurdní, až se zdají humorné a to se týká podstaty umění a alternativní divadel, kde už nejde o umění, ale o absurditu jako podstatu, kdy se snaží šokovat diváka zvráceností dějů, myšlení a doslova psychopatickými výlevy, kdy divák sleduje s otevřenou pusou co to je za magořinu a nechápe. Netvrdím, že jsou všechna alternativní divadla taková a určitě jsou i některá kvalitní, ale už to postrádá hloubku, smysl a vkus pro umění a estetiku. A právě estetika a hloubka umění už chybí a vytrácí se, ale o tom píšu jinde.

Ta estetika, hloubka umění a hloubka života spočívá i v tom umět si vážit lidí a jejich hodnot a talentu a když pak jeden takový nadějný člověk odejde dobrovolně ze života a spáchá sebevraždu, tak je potřeba zachovat i nějakou pietu a projevit smutek a zamyšlení. A to byl důvod, proč jsem svolil a přijal pozvání na premiéru kamaráda, co to napsal a režíroval, bral jsem to jako část uctění památky té dívky.

V první humorné verzi jsem bral humorně události a děje a nechal průchod své komediantské povaze, ale věděl jsem, že musím napsat i vážnou verzi a duchovně zaměřenou, která trochu osloví tu duši ta na onom světě a dá ji trochu pocit, že na ní lidé nezapomněli, že se z toho trochu poučili a přemýšlejí co dělat lépe.

Začátek vážně epizody je stejně veselý jako v první verzi o divoženkách v dlouhých vlněných svetrech a kostěných brýlích apod. Čekání na začátek představení a v hlavě myšlenky na onu dívku, protože nejde jen o nějakou osobu, kterou jsem znal chvíli, ale jde o ten promarněný talent a okolnosti. Než začala premiéra, kouřil jsem před divadlem, kde byl vstup přímo do baru, tady je ta humorná první verze platná, protože dnešní divák by se asi opravdu měl posilnit, když jde do dnešního divadla a neví co ho tam čeká a pak sleduje, jak na jevišti jsou Rusalky v plavkách a koupací čepici apod.

Lidé pomalu přicházeli a zajímalo mě, jaký typ lidí tam přijde, kdo na tu holku myslí a zjistil jsem že starších lidí je tam jen minimum. Co jsem očekával? Asi to, že se sejdou její kamarádi, co jí znali, sejdou se tam na premiéru a nějak pohromadě zavzpomínají, ale nebylo tomu tak. Každý jakoby přišel sám za sebe, prostě jen zkouknout nějakou premiéru a žádná pieta. Ano, mohl bych si říct, že to je už nějaký čas od úmrtí, ale i tak je premiéra o této události dostatečně velká událost, aby ti lidé zavzpomínali.

Představení jsou zkoukl a i tady platí ta humorná verze ak jsem jí vnímal v jistých momentech, ale byla tam i spousta duchovních momentů a ezoterických, které do humorné verze napsat nejdou. Tak  především vchod do divadla nebyl nijak označen a pak když jsme vstupovali, možná to někomu připadalo jako vstup do malého soukromého divadla, ale v souvislosti se sebevraždou dívky mi to připadalo jako vchod do hrobky, tmavý menší sál a na jevišti pohřební květiny. Nějaký mladý neznámý herec co se snaží vyjádřit emoce a ztrátu, ale ve většině času byl jeho projev přehraný a nebyl vůbec přirozený, nejspíše asi trémou před lidmi, ale to se u amatérů stává.

A jak jsem psal v první verzi, byl jsem připravený odejít pokud mě to nezaujme a už jsem se měl k odchodu, protože ztrácelo pointu prvních 15 minut nesouvislých scén, jak se herec někam chystá a pak zas ne a snaží se vyjádřit, že je zdrcen sebevraždou, ale celé to bylo hodně „přehrané“, to znamená že ten člověk se to snaží zahrát na sílu a tak moc, že to naopak pokazí záměr a to je bohužel dnes běžné v české kinematografii apod.  Autor a režisér této přemíry tu roli svěřil homosexuálnímu herci, co byl prý nejlepší kamarád oné dívky a o takových lidech je známé že projevují hodně exhbicionismu, což může být pro divadlo občas výhodou, ale ve vážných momentech jako tenhle to zezačátku bylo dost poznat, že to není přirozené.  A není to nějaký útok na jinou orientaci, ale prostý fakt známý i v divadelním prostředí. A ve chvíli, kdy jsem chtěl odejít, se naštěstí herec nějak probral a začal se projevovat jeho exhibicionismus humorně a představení dostalo nějaký spád a dokonce jsem se i zasmál některým scénám a vydržel jsem až do konce  představení. Mám pár  homosexuálních kolegů z divadla, kteří dokázali skvěle zahrát některé role bez přehrávání, ale to se člověk musí naučit a nějak dozrát. Pokud mám hodnotit roli herce, tak v humorné poloze byl dobrý, ale jinak vůbec ve vážných chvílích.

Celkově byla premiéra napsaná dobře a chápu záměr autora a režiséra a má i dobré humorné scény. A neberte to jako přílišnou kritiku, ale kdyby to bylo představení o jakémkoli jiném člověku, co žije a nebo už nežije a nebylo by to tak tragické tak bych to hodnotil kladně. Ale chyběla mi tam právě ta pieta, tím spíše, když mělo jít o umělecké dílo věnované jejich zesnulé kamarádce. Možná to autor schválně zatáhl do humorné polohy, možná proto aby skryl bolest a smutek a lidé na tu dívku nevzpomínali smutně. Já osobně mám nějaký smysl pro drama, nejen proto, že jsem hrál dlouhé roky divadlo i muzikálové, ale hlavně proto, že jsem v životě hodně prožil a hodně dramatických momentů a poznal spoustu tragédií u lidí a v tom je hloubka poučení a pokory k lidem a životu. Mám rád dobré a kvalitní filmy a sleduji novinky a vážím si dobrých příběhů a skvělých herců a dobré dramatické zápletky. A co je větší drama a dramatická zápletka než sebevražda mladé talentované dívky? Proto bych jak pietu určitě nechtěl v divadelním představení dát tolik prostor humoru, ale vyjádřil bych otázky k tomu napojené k zamyšlení. A to je jsem také očekával, ale…..

V té době premiéry se stalo několik momentů, které spadají do kategorie tajemna. A první moment byl, když jsem kouřil před divadlem. Dokouřil jsem cigaretu a měli tam sklenici, která sloužila jako popelník, nebyla plná, ale jen do poloviny. Hodil jsem tam dokouřenou cigaretu a ona nedopalek se odrazil zůstal trčet na kraji sklenice. Nikdy jsem nic takového neviděl, ale tušil jsem. Zažil jsem v životě hodně záhadných událostí a spousta z nich byla jakýmsi znamením události následujících nebo minulých. Ta cigareta na okraji sklenice, která nespadla hořela dál. A bylo to znamení, že duch té dívky se tam s námi. Většina věcí se neděje náhodně, ale má nějakou synchronicitu, tedy jakýsi záhadný zákon propojení v čase a místě, co se musí stát, aby se seběhlo něco dalšího, co by jinak neproběhlo. A nebo se to stává jako znamení a upozornění na něco.

Pak ten malý koncertní sál a pohřební květiny na jevišti. A několikrát tma. V té tě bylo cítit cosi zlověstného, ale nemyslím že to bylo od té zemřelé dívky. A bylo tam několik momentů, kdy člověku proběhl mráz po zádech a bylo cítit chladno. Hodně tomu přispěly i jakési obrazy na stěnách jeviště, které byly pověšené nakřivo, a je velmi dobře známo, že tam kde se dějí paranormální jevy a negativní entity, tak se obrazy posouvají nakřivo. To je velmi dobře známá věc a to také přitahuje další negativní entity a energie.

Ale byl tam i moment, kdy jsem cítil přítomnost té dívky y vhánělo mi to slzy do očí, a nebylo to díky tomu co se odehrávalo na jevišti, ale díky té atmosféře a okolnostem v tom prostoru, A v tu chvíli jsem té duši přál, aby byla ve světle a přál jsem jí štěstí tam kde je a rychlý přechod do lepší reality, než byla v té, z které odešla.

Trocha duchovního osvětlení

Hodně se diskutovalo o nesmyslnosti sebevraždy, církev jí považuje za největší prohřešek a odmítá takové lidi pak pohřbít, protože je to pro ně největší hřích a církev tvrdí, že se taková duše nikdy nedostane do nebe, ale zůstane uvězněná někde v pekle a nebo v očistci. O tomto tématu jsem psal už jinde a vysvětloval, takže jen krátce. Samozřejmě je to ta největší tragédie co se stane, když mladý člověk spáchá sebevraždu, ale s tou duší je to trochu jinak. Církev a další náboženství neuznává jiné druhy náboženství. Ale například ve východních filosofiích a směrech je spousta technik a nauk, jako například v tibetské a Indické, kdy se jisté sekty mnichů snaží dosáhnout rychlého osvícení tím, že se svážou takovým způsobem, že jim to zpomalí dýchání a to vede k mimosmyslovým zážitkům a probuzení a pak i k mumifikaci těla. Je mnoho takových technik k umrtvování těla jako cesta k rychlému osvícení a to je také taková sebevražda. Asiaté se na to dívají jinak. Takže nelze říci, že jejich duše bude zatracena, ale naopak. Tím rozhodně nechci říci, že je sebevražda pozitivní, jen naznačuji, že ta duše nekončí v zatracení, to je jen církevní pohádka, která má držet ovečky ve strachu.

Každopádně ta duše se po smrti nikam neztrácí. Byly napsány stovky knih, natočeno tisíce hodin videí a výpovědí lidi z klinické smrti a zážitky, které během toho stavu probíhaly a bylo učiněno tisíce rozhovorů, které prošli regresní terapii apod a důkazů, že je život po smrti je tolik, že dnes už jen zastydlý nevzdělanec o tomto tématu pochybuje. Duše neodchází z těla ihned, ale několik hodin se zdržuje poblíž těla, ale je to individuální a někdy zůstává dokonce i na hřbitovech zbytek po zemřelém. Co drží duše stále u hrobů, je otázka jinam.

Ale pokud se stane něco tak strašlivého jako sebevražda ze zoufalství, tak ta duše určité zůstává dlouho poblíž a na tomto světě. Právě při tragických událostech zůstávají na těch místech duše uvězněné, ale má to hodně variant a nemusí to tak být vždy.  Ta duše má universální rozměr a toto je popsáno souhlasně v milionech zážitků lidí, co prožili klinickou smrt a její uvažování, myšlení a bytí je na jiné úrovni než v pozemském životě. Není faleš a není to negativní co je zde. Řekněme, že ta duše je pravdivá a vidí pravdu a souvislosti ve všem a o všem tak, jak my nejsme schopni vnímat. Je to v jiné dimenzi, která se nazývá mezidobí a tam duše analyzuje svůj život v souvislostech, zpytuje a připravuje se na další pozemský život a dokonce se tam i učí věci potřebné pro další vtělení.

Pokud dojde k sebevraždě, tak duše je dlouho někde poblíž, protože nebyl přirozeně ukončen její normální životní cyklus, ale ne vždy tomu tak je. A záleží na okolnostech a proč k tomu došlo a také na myšlení lidí. V případě oné dívky to bylo zoufalství a neměla nic tak silného pro co žít. Proč? Každopádně jsem při premiéře stále cítil její energii a přítomnost a nebylo to o lidech ani o tom divadle, ale přišla se tam podívat.  A protože ta duše už neuvažuje jako my, nemůžeme si hloupě myslet a předpovídat, co jí udělá radost a čím jí lidé vzdají úctu, protože duše vnímá všechny aspekty a 90 procent toho, co my už nevnímáme a ani si neuvědomíme.  A protože ještě ta duše není v mezidobí a není odpoutaná z tohoto světa, tak jsou v ní stále otázky a strasti světa pozemského, s kterými se za života nevyrovnala. To všechno jsem si uvědomoval a proto jsem čekal spíše nějakou vážnou pietu a úctu a ne amatérsky zahrané divadlo s humorem právě v takovou chvíli, protože taková duše je stále bolavá.

Ta dívka – Edith, znal jsem jí krátce a byla na mě vždy milá, potkali jsme se když jsem v jednom uměleckém baru hrál pro lidi na kytaru a hrál jsem Edith a jejím kamarádům písně co chtěli. Měla mě ráda a vždy mě ráda viděla a já s ní vždy prohodil pár slov a říkávala, že jsem král Leče, což mě vždy rozesmálo.  Trochu mi povídala o sobě a jejich problémech a povídali jsme si o divadle apod. Ale vpodstatě jsem jí neznal moc. \měla berle, protože měla něco s nohou a při jedné příležitosti jsem jí nabídl, že jí mohu poradit co s tím, že dnes se dá spousta věcí spravit díky moderní medicíně, ale nedostali jsme se k tomu. Ale cítil jsem z ní talent a i to, že má za sebou těžký život, A pak jsem se jednoho dozvěděl, že spáchala sebevraždu. A vzalo mě to, protože jednak je škoda každého mladého života  pak mi bylo líto jejího talentu a jí, co mohla, kdyby žila. A také jsem byl naštvaný na sebe, že jsem neměl moc příležitosti s ní mluvit o spoustě věcí a možná by se ta katastrofa nestala.  Už jsem měl takové případy a lidi, co k tomu byli odhodlaní a pak to neudělali. Ale Edit prý měla sebevražedné sklony déle. Jenže….. mě to všechno přivádí na otázky dnešního světa.

Mluvil jsem s jejími pár kamarády co Edith znali dlouhé roky a každý mi o ní řekl nějak příběh. Aler ani jeden z nich neměl v sobě to, aby jí dokázal dát něco, nějaký další smysl života. Všechno jsou to mladí lidí, vpodstatě ještě nezralé děti, kteří v životě nic moc nezažili, i když si dnes myslí, že jsou dospělí a vědí všechno nejlépe. Ale to je ta tragédie, jak je dnes vedena  vychovávaná mládež a jak povrchní jsou vztahy a vnímání. Tihle mladí nezažili žádné katastrofy a ani nic co by je dokázalo vytrhnout z té povrchnosti a zatím jen filosofují o životě, jakoby byli nejmoudřejší a myslí si jak jsou už teď dokonalí. Ale měli by mluvit s lidmi, co prožili nějakou válku a navždy je to změnilo a začali si vážit hodnot života a života samotného. A naopak jsou vystaveni tlaku vymývání mozku ve škole, jak všechno předtím bylo špatné a že jen to, co se děje ted je nejlepší a k tomu ještě ty politické tlaky. Jako před pár lety, kdy mladí vykřikovali na ulicích že starým lidem by se mělo sebrat právo volit a nebo třeba i řídit a že mladí nechtějí pracovat na důchody starých . prostě absolutní hnus a hnůj, co jim někdo natlačil do hlavy.

Ale celou lidskou historii platilo, že se mladí učí od starších a že moudrost přichází s věkem. Ale pak nastoupila cílená agenda globalistou s vymýváním mozků a sociální sítě, které vedou děti k narcismu. Kdysi vždy byla nějaká rada starších a moudrých co rozhodovala a radila. Tak tomu bylo u všech kultur po celém světě. Ta starší generace prožila to, co my ne a ví to co my ne a zná mnoho souvislostí. Hlavně na východě a v Assi platilo, že když se někdo má naučit kung fu a nebo něco v chrámu, tak trvalo desítky let než něco dosáhl., A i já jsme se dlouhé desítky let učil bojová umění.

Dnes ale záměrně stáhli spousta starých filmu, kde  třicetiletí neb čtyřicetiletí hrdinové jsou ve filmech. A místo toho se začaly natáčet filmy o pubertácích, co mají nadpřirozené schopnosti a ovládají bojová umění, aniž by se někde a něco učili atd atd.   Většina lidé odsuzuje tyhle nové moderní bláboly, ale je to záměr, jak mladým vygumovat mozek a dát jim falešný pocit, že ví a umí vše nejlépe a nemusí se učit od starších apod.  A pak se začaly přepisovat dějiny dle politického zadání a pro přepisovače dějin je největší nepřítel pamětník a stará generace, která ví ještě co se opravdu tehdy dělo a stalo.

Ty tlaky na mládež dnes jsou obrovské a bohužel si to mladí ani neuvědomí a přijímají ty narcistické snahy a mají pocit supermanů, což je cesta do pekel. Pak najednou mladí vyrostou a zjišťují jak byli podvedeni a jaká je pravda a že musí v životě něco umět a něco se naučit a snažit se, že starat se o rodinu není tak jednoduché a starat se o děti a založit rodinu je tak těžké, protože by si museli vzít hypotéky aby měli kde bydlet a že svět je jiný , jen ne ten jako ve filmech o puberťáckých supermanech.

Některým to pubertáctví a supermanství ale zůstane a tak si hrají na podnikatele a supermany dál, než je život skřípne a srazí na kolena, aby se naučili nějaké pokoře. Ale spousta mladých tohle neunese a tak je jejich život prázdný a ačkoli sr snaží najít nějaký smysl, tak to nemá hloubku a je to jen povrchní, ne tak jako u starších lidí, co už si leccos prožili a vědí spoustu souvislostí, A tak se za poslední roky obrovsky zvýšil počet sebevražd právě mladých lidí. A když se pak někdo dostane do situace, kdy neví jak dál, jako Edith, tak kolem nemá nikoho moudrého, kdo by jí z toho dostal, nikoho, kdo toho má hodně za sebou a dá jí nějakou inspiraci pro co žít, protože to, co jí říkají její vrstevníci není podloženo osobní zkušeností a jsou to jenom řeči, co se někde naučili a odkoukali. Protože ta odtrženost od starší generace je dětem vtloukaná do hlavy už ve škole a ve filmech apod.

A také proto, že dnes už nemáme nějaké pozitivní vzory jako předtím, kdy jsme vnímali Johna Wayna nebo Roberta Redforda, kteří ukazovali zralé muže jako hrdiny a ne přiblblé pubertáky co si hrají na supermany. Kdysi měli lidé za vzory třeba Leonarda, nebo Komenského atd atd.

Záměrně se globalisté snaží vymazat starou generaci a zkušenosti starších generací a úcta k předkům, protože když mladým vygumují hlavy svými bláboly o moderním pokroku tak se dají mladí lépe ovládat. A i když by na tohle mladí odpověděli, že mají svou hlavu a že se ovládat nenechají, tak to vidíme stále, naposledy při covidismu.

A když k tomu připočteme ještě tu další agendu se 120 pohlavími apod, tak pak mají mladí v hlavě takovej bordel, že to vede k sebevraždám a úplnému odcizení od reality. A už se neučí od starší generace a neposlouchají, protože si myslí že oni ví nejlépe, jsou to přece mladí supermani, jako ve filmech.

A stejně tak i Edith prožívala asi svůj život obklopená kamarády jejího věku a nezralými a nemoudrými, co jí neokázali zastavit a právě tam chyběl ten kontakt se starší generací a jejich zkušenostmi a jistou moudrostí, která přijde až s věkem. Edith se pokoušela mít nějaký obchod se zdravou výživou. A to je přesně ten jejich moderní svět, kdy si myslí mladí, že když mají zdravou výživu tak jsou in, ale tajemství rodinného života a partnerství a mezilidských vztahů, zákoutí partnerských dlouhodobých vztahů a péče o děti a starosti s děti , to vše jim uniká a ani o tom asi nepřemýšlejí, protože pro založení rodiny nemají peníze. A tak se zůstanou o té povrchnosti a povrchovém světě bez hloubky života. A myslí si že budou makat pro nějakou neziskovku a budou vyřvávat o tom jak lidé ničí planetu a jak jim to zlepší život a budou se cítit jako probuzení a osvícení a nebo se lepidlem lepit na silnici aby zachránili planetu. To je pro spoustu vygumovaných mladých jejich svět. Ale nejsou všichni takoví a znám spoustu mladých talentovaných, jen zas ty tlaky na ně jsou příliš velké a příliš málo kladných vzorů v dnešní době atd.

Kam jsme to dospěli, kdy dnešní třicetiletí chtějí psát životopisy o svém životě aniž by dosáhli nějaké větší moudrosti? Znám takové lidi, co byli někde v zahraničí a pak v životě prožili pár epizod a myslí si jak je jejich život zajímavý a jak jsou geniální a už chtějí psát své životopisy. Někteří se baví faustovskými tématy aniž by vůbec někdy pronikly do podstaty duše a ezoteriky a jen proto že je téma faustovských vztahů fascinuje. Zase těm lidem chybí hloubka porozumění života prožité zkušenosti, co má ta starší generace. To je opět ten syndrom falešného supermanství, vo jim vtloukají od školních let do hlavy a je to neúcta k moudrosti starší generace, není v tom ani pokora a ani úcta k předkům.

Proto vždy říkám – nejdříve se něco naučte a nemyslím tím jen vysokou školu. A nejdříve prožijte nějaký kus života a jeho strasti aby jste mohli něco psát a začít chápat. Naše generace neměla mobilní telefony a pamatuji dobu, kdy jsme měli svou první televizi a jako děti jsme si hráli venku a lítali venku do večera a zažili jsme spoustu dobrodružství a uměli jsme komunikovat a bavit se spolu jako lidé.. A ještě v době studia na universitě byli lidé o dost lepší protože se spolu uměli bavit a nebylo to tak povrchní jako dnes a tak odtržené a rozdělené.

A hlavě já osobně jsem měl spoustu kladných vzorů a vzorů v některých učitelích, kteří mě hodně naučili a inspirovali a byli to velmi moudré osobnosti ve svém oboru  také velcí lidé duchem. Bohužel dnes nemáme už takové vzory jako v minulosti a nemáme hrdiny.

Ta povrchnost lidí je patrná čím dál více. Pamatuji jak jsem v létě psal lidem od Edith, že bychom se mohli sejít na přehradě a kvůli Edith třeba pustit svíčky plout po přehradě, ale nikdo se neozval, nikdo neměl zájem. To měla být úcta k té holce, kterou znali? Tenhle akt by byl mnohem více, než že se pak slezli na nějaké představení, aby měli pocit, že í znali apod. Zase povrchnost A přitom pouštění svíček za zemřelé se používalo v mnoha kulturách jako snaha lidí, aby ta duše zemřelých putovala do lepších krajin a světů. Prostě povrchnost mladé generace.

A celou tuhle povrchnost a plytkost jsem cítil z těch lidí co přišli na premiéru a příliš neosobní a povrchní projevy a čišela z nich ta povrchnost a nedůstojnost a proto jsem se v tom divadle necítil vůbec dobře kvůli Edith. Její duch tam byl přítomen a věděl jsem, že se ještě projeví. Nejen Edith ale každý mladý život, který skončí předčasně je velmi tragická událost a je mi líto všech těch dnešních událostí, kde se válčí a kde umírají děti a nebo situací, kdy děti někde nemají co jíst a málem umírají hlady, jak jsem viděl na spoustě autentických videí ze světa. V jakém světě to žijeme, kdy tohle dopustíme? Kam jsme jako kultura a civilizace dospěli? Vždycky je mi strašně smutno, když vidím jaká zvěrstva se dějí a kdybych měl napsat všechny příčiny a kdo za to může, tak by mě v dnešním světě jistí lidé zavřeli, protože se bojí pravdy!!!!

Ale samotného mě štve, že jsem neměl na Edith více času a mluvit s ní a třeba jí inspirovat tak jak měl inspirovali moji učitelé a tak jako já dnes inspiruji spoustu lidí co jsem potkal.  Chodím světem a vnímám lidi a zažívám a slýchám spoustu jejich zajímavých životních příběhů a čím více člověk ví, tím více si uvědomuje tu hloubku k života a má k ní nějakou úctu a i k lidem co prožívají. A když mě někdo slušně požádá, tak vytáhnu kytaru a zahraju jim pro radost. A když je někdo slušný a má zájem tak si povídáme o záhadách života a občas někomu povyprávím o jsem zažil a koho jsem potkal a věci a poznatky z vědy, co se normálně mezi lidi nedostanou. A tak se mi vždy přihodí nějaké zajímavé epizody a veselé příběhy. Jen někdy jsou tak smutné jako s Edith.

Občas jsem hrával  někde s lidmi, kteří také čpěli povrchností a když se sešli muzikanti tak jejich sobeckost byla jen hrát sami  jen to co chtějí oni a ostatní, třeba šikovní muzikanti pak odcházeli a už tam přestali chodit, tak jako já. Protože mám úctu k lidem co něco umí a k talentu a proto když někde hraju, tak požádám i ostatní aby něco zahráli za sebe a aby projevili také svůj talent a krásu hudby. Bohužel ta povrchnost a neúcta je i mezi staršími a nezralými lidmi. Proto si vybírám kde a s kým budui hrát a když tam chybí úcta tak jdu jinam. A je mi líto, že se ta úcta a pokora už vytrácí.

Jak je tradicí v asijské filosofii, duše se neztrácí, ale vrací se sem opět aby vykonala to, co nestihla, a dosáhla to, k čemu neměla příležitost předtím. A proto vím, že se ta holka narodí do jiného světa, kde se splní její přání a touhy a já vím, a jsem si jistý že bude mít kolem sebe tentokrát lidi, co jí budou inspirovat natolik , že bude ctít život a bude mít velkou touhu ho prožít naplno a mám takové tušení že se s ní setkám i když bude už v jiném těle a že se poznáme.

A budiž toto i poučení pro ostatní lidi aby se pokusili konečně zase mluvit se starými a ptát se na jejich život a zkušenosti, tak jak to bylo vždy po celou dobu lidských dějin, kdy rada moudrých starších věděla a radila pro dobro všech.  Moudrost není pouze v tom co se naučíme, přečteme, ale hlavně v tom co si sami prožijeme a na vlastní kůži zažijeme hořkosti i slast života a pády a vzestupy, kdy se sebereme a zase žijeme a neučíme se žit naplno  nějaké úctě, důstojnosti a pokoře.