„ Kdysi v dávnověku procházel městem bohatých v Číně starý poutník. Protože byli všichni bohatí a měli se za urozené, dívali se na poutníka jako na vandráka, zavírali před ním dveře a ani jídlo mu nedali. Až do chvíle, kdy ho jedna hodná žena pustila do domu a poté co odešel, se lidé v domě smáli štěstím. Toho si všimli ostatní a posléze i v dalších domech zavládl pocit štěstí. Kamkoli starý poutník vstoupil, všude se rozhostil moment štěstí. Poutník nedělal nic jiného, než to, že nahlédl lidem do duše a do očí a ukázal jim jejich vnitřní krásu a bohatství. Když se to dozvěděl správce města, chtěl poutníka pozvat k sobě, ale ten mezitím odešel. A lidé mu postavili malou vodní fontánu přímo na náměstí, jako vzpomínku, že pramen štěstí proudí stále z nitra, jen se napít. Když pijete moc, není to dobré, když pijete málo, také to není dobré.“